Makání rukama v době umělé inteligence

„Makat rukama“ opravdu není „in“ v době začátku třetího tisíciletí, kdy už funguje jednoduchá UI (umělá inteligence), samočinná auta a někteří politici už reálně přemýšlí nad tím, že za pár desítek let bude stejně manuální řízení aut zakázáno kvůli bezpečnosti.

„V budoucnosti budou existovat dva druhy práce; jedna pro lidi, kteří řeknou počítačům, co mají dělat, a druhá pro ty, kterým počítače řeknou, co mají dělat.“ Blázinec v Silicon Valley, Antonio García Martínez, Albatros 2017, strana 31.

Takže člověk, který umí luxusně „makat rukama“ bude mít za dvacet let uplatnění možná tak v nějakém skanzenu nebo na výstavě historie lidstva. Protože stroje, roboti a zařízení využívající UI jeho práci udělají rychleji, lépe, bez nutnosti přestávek a stále ve stejné kvalitě a samozřejmě – mnohonásobně levněji.

Počítám, že vážně super krásně vykovaný hřebík s cenovkou 300 Kč od šikovného kováře dnes také nenajde příliš uplatnění vzhledem k jeho lisovanému kolegovi velkoproduktovou mašinou za cenu více než stokrát nižší.

Toto říkám jako člověk, kterému se dostalo náležitého manuálního vzdělání. Užil jsem si právě onoho pilování, rašplování, soustružení a frézování na krásných strojích, které vzhledem k roku výroby, pravděpodobně ještě vyráběly i produkty pro Hitlera.

Tehdy jsem poznal, že tato „pořádná poctivá práce“ skýtá ještě jeden aspekt: Vyslechli jsme si hromadu příběhů o skalpovaných hlavách, utržených prstech, smrtelných úrazech, kdy se roztrhl brusný kotouč omylem politý vodou a vykuchal studenta.
Sice jsem nic z toho neměl přímo tu čest vidět, ale pár „pěkných“ menších úrazů jsem také zažil. Navíc po skončení praxe jsem z těch „neškodných“ chemických výparů měl vždycky oči modré jako ze sci-fi „Duna“ a klidně mě mohli obsadit do vedlejší role týpka, který se změněnou barvou očí díky chemikáliím pronášel se zasněným pohledem do dáli větu: „Koření musí proudit…“

K tomu ještě bonus, že se začíná v 06:00 přesně, takže vstávačka okolo 04:30. Zvonění budíku bylo vždy jako rána do hlavy.

Vyzkoušel jsem si také i odpolední a noční směny. Úchvatné pocity. Za půl roku jsem si připadal jako kdybych tu práci dělal deset let. Také na známých, kteří „jeli ranní-odpolední-noční“ už třeba rok jsem pozoroval, že za tento rok sešli víc než ostatní lidé za pět let práce. Už tehdy jsem věděl, že taková práce člověka doslova zabíjí. Což se mi později dokonce vědecky potvrdilo.

Další věcí je pak také samozřejmě odměňování, benefity a podobně. Osobně jsem posledních zhruba 10 let pracoval hlavně na obchodních nebo technicko-obchodních pozicích. Neměl jsem problém si vydělat i několikanásobek průměrné mzdy, v pracovní době si jít nakoupit Vánoční dárky, dostávat drahé telefony, třinácté mzdy, proplacené cestování první třídou, luxusní hotely a kreditky s budgetem na zaměstnanecké párty, že když mě na ní viděli jedni známí, tak pak vykládali, že jsem nejspíš mafián a mám jachtu v Karibiku 😀

Myslím, že na takové benefity a odměňování co by zaměstnanec, pracující s oním pověstným pilníkem, rašplí a podobnými krásnými nástroji, se zkrátka člověk nemá šanci dostat. Jedinou možností je pilníky a rašple odhodit a přidat se do společnosti lidí nemanuálně pracujících, kde může využít daný člověk své zkušenosti z manuální práce třeba při výuce nových zaměstnanců nebo při kontrole, případně jít do soukroma a tvořit drahá zakázková umělecká nebo poloumělecká díla. Ovšem to už se nejedná o klasického „makáče rukama“.

Z výše uvedených důvodů „makání rukama“ nemíním provozovat a rozhodně bych jej nechtěl ani pro své děti, kdyby mě náhodou osud potrestal jejich existencí.

Tohle jsem si, samozřejmě, uvědomoval už jako dítě a na „makání rukama“ šel prostě proto, že mi rodiče řekli: „Buď tohle nebo nic!“

Naštěstí, jakmile jsem už byl dospělý a rukama si odmakal své první peníze a mohl se osamostatnit, tak moje další vzdělávání i práce byla čistě nemanuálního charakteru. Osobně, když jsem byl zavřený „na dílně“ a měl jsem tam něco dělat u stroje z roku 1942, tak jsem si opravdu připadal jako kdyby byl rok 1942 a já byl nasazený vězeň na práci pro „Führera, který si neprostřelí okamžitě hlavu jenom proto, že doufá, že to jednou, snad už brzy skončí.

Přitom manuální práci jako takovou udělám klidně. Například v pohodě uvařím nebo něco vyrobím. Ale vyloženě nesnáším manuální práci, kde vím, že ji dělám jenom proto, že nakoupit nebo vyrobit automatickou mašinu na tuhle činnost je zatím dražší než zaplatit mě – spousta lidí si to ani neuvědomuje, ale s tímhle pocitem, když si to uvědomujete, se to fakt nedá dělat ani minutu :-).

Řekl bych, že díky Internetu si dnešní děti tohle, co já jsem si uvědomoval už před desítkami let, uvědomují také. Proto se nikdo z nich do „manuálu“ nežene. Opravdu jenom těžko se čtou články o UI, o vědeckých pokrocích, pracuje s technologiemi, IT, Internetem, smartphony a pak se má dítě s úsměvem natáhnout do smrdutých modráků a jít šudlat kus železa pilníkem, když ví, že jiní v jeho věku se podílejí na něčem, co může změnit svět a ovlivnit miliardy lidí?

Aby to šlo, tak to by první muselo dítě prodělat lobotomii a dostat několik silných a přesně mířených elektrošoků do předního mozkového laloku. Ovšem pak není jistota, že by ještě bylo schopno práce s pilníkem. Ale určitě by mu pak už nevadila…

2 komentáře na „Makání rukama v době umělé inteligence“

  1. Je to tak, manualni prace je na samem spodku socialniho zebriku. Mnohym by snad ani nevadila, nemaji ambice menit IT svet a zakladat startupy, ale vidina, ze jako sebelepsi pracovnik musi cely zivot poslouchat kdejakeho naduteho absolventa obchodni pripravky ci ekonomicke skoly, ktery je s velkou pravdepodobnosti i hloupejsi, ale kompensuje si to aroganci moci musi od podobne kariery odradit kazdeho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *