Život on-line neničí reálný život

První časově i datově neomezené připojení jsem získal v roce 2001, což je nějakých 15 let. Zhruba o dva až tři roky později začalo být takové připojení v ČR díky rozšiřujícímu se ADSL běžnou součástí i „netechnicky nadšených“ domácností a od stejné chvíle čtu s pravidelnými intervaly o tom, jak je on-line život ničivý, jak likviduje duši i tělo a vůbec je to nepřítel číslo jedna.

Sice nejsem žádný sociolog ani psychologický analytik, ale dá se říct, že on-line jsem vyrostl. Už v dětství jsem masakroval zombíky v kultovních hrách jako byl Doom, Duke Nukem a jiné. Když pak v mé pubertě přišel zázrak jménem Internet (v té době byl jediný gramaticky správný zápis s velkým I), byl jsem jím doslova unesený.

Do mých téměř 19 let jsem žil hlavně u počítače a dokázal jsem u něj být klidně i 16 hodin denně. Fascinovaly a fascinují mne dodnes ty možnosti, které člověku počítače a Internet dávají. Možnost komunikovat s lidmi po celé planetě, dělat vlastní projekty, hrát hry, stahovat nejnovější filmy, hudbu…

Spolužáci chodili na diskotéky a do hospod – já byl u počítače. Vrstevníci dělali spoustu jiných věcí a já byl kde? Samozřejmě, u počítače! Zkrátka mě to bavilo, učil jsem se spoustu věcí, on-line je učil jiné lidi, v on-line komunitách jsme pracovali na různých projektech.

I přes fakt, že přírodu jsem znal hlavně z tapety pracovní plochy operačního systému, jsem ale zůstal „normální“. Zhruba někdy okolo 18 let jsem nabyl dojmu, že by nebylo úplně od věci najít si nějakou přítelkyni.

Sociologové a psychologové by určitě teď nadšením zajásali, protože toto bude přesně ten moment kdy mohou říct: „Vidíte! Už začal trpět vlivem sociální izolace, vlivem porušené mezilidské komunikace, kterou se nikdy nenaučil. Ono komunikovat s druhým člověkem není  jako se s někým bavit po Internetu nebo hrát hru!“

Ale nic takového se nestalo. S komunikací ani navázáním vztahů jsem neměl sebemenší problém. Podobně jako s normálním sexuálním a později i partnerským životem. Vztah jsem vždy navázal rychle a můžu říct, že všechny moje vztahy byly vážné a pevné, protože trvaly od těch nejkratších několik měsíců, ale naprostá většina několik let.

Podobné to bylo i s prací. Opravdu jsem neměl problémy s komunikací na pohovorech nebo výběrových řízeních. Zaměstnání jsem si dokázal najít vždy velice rychle a ještě vtipně odpovídal kamarádům a rodině na jejich gratulace: „K podpisu pracovní smlouvy se negratuluje, ale člověka se lituje, že mu nezbývá nic jiného, než si vydělávat prací!“ 🙂

Takže sám na sobě vidím, že i když někdo prožije doslova pár let v kuse „on-line“, jinak ho to psychicky nemusí poškodit. Nakonec prožije je, protože ho to baví a protože je tak prožít chce. Což ale samo o sobě neznamená, že jiného života by nebyl schopen.

Dál pak nemám rád dělení života nebo světa na „on-line“ a na „reálný svět“. Sám to sice používám v nadpisu, ale to jen pro široké rozšíření mezi lidmi a kvůli vtipnému rýpnutí. Život nelze dělit na „on-line“ a na „reálný život“. Je pouze jeden život! A vycházky do lesa jsou naprosto stejně reálné jako on-line aktivity. Mají i stejný vliv a stejnou důležitost.

Jestli jste opravdu přesvědčeni o tom, že „on-line“ a „reálný život“ jsou dvě oddělené věci, tak napište šéfovi e-mail o tom, co si skutečně myslíte o jeho managerských schopnostech a způsobu jakým řídí firmu nebo své oddělení. A úřednici na úřadu práce můžete říct, že Vaše poslední zaměstnání bylo ukončeno „experimentem o propojení digitálního a fyzického světa“.

Ale netýká se to jenom tak prosté věci jako je napsání šéfovi, že je blbec, což chápe každý. Dnes je naprosto běžné, že u většiny aktivit, jak podnikatelských, tak osobních, rozhoduje o jejich úspěchu a neúspěchu Google (a ostatní vyhledávače). Jestliže třeba kavárna z nějakého důvodu získá od Google penalizaci ve výsledcích vyhledávání, ještě získá on-line negativní ohlasy, tak pak by se musela opravdu hodně snažit, aby dlouhodobě vůbec přežila. Naopak konkurence, která nabízí sice jen nějaký běžný standard, ale díky tomu, že to „umí on-line“ je na předních příčkách ve vyhledávačích, má mnoho pozitivních hodnocení, na sociálních sítích je kolem ní pozitivní „buzz“, pak jen toto je rozhodně dobrá cesta a o zákazníky mít nouzi jen tak nebude.

Internet je zkrátka o šíření informací – myšlenek, nápadů, názorů atd. Už dávno platí ono známé přísloví: „Pero je mocnější než meč.“ Internet je pak něco jako atomová bomba mezi pery. Každý může přes Internet oslovit miliony nebo miliardy běžných lidí. Zrovna tak může přes něj oslovit i ty nejmocnější lidi s pravomocemi cokoliv změnit. Stačí „jen“ mít jim co říct.

Škarohlíd řekne: „A Ty si myslíš, že na to čekají?!“ Ano, skutečně na to čekají. Například Donald Trump má speciální kancelář, která funguje jenom na tohle – můžete mu napsat cokoliv a pokud jej to zaujme, asistentka mu to předá a odpoví Vám osobně miliardář a americký prezident v jedné osobě.

Stejně tak jestli máte nějaký převratný nápad pro Apple, Google, IBM, Microsoft nebo jakoukoliv firmu či stát na zemi, tak všichni mají své kanceláře, které opravdu celou dobu čekají na to, až je někdo s něčím zajímavým osloví a je to jejich jediným účelem!

Což je skvělá věc, protože od té doby, kdy existuje Internet už nejsou žádné „promarněné příležitosti“. Protože každý má příležitost 24 hodin denně, 365 dnů v roce – stejně jako fungují e-maily a kanceláře všech velkých korporací, investorů a států. Stačí jen mít cokoliv „reakce hodného“, což je u většiny lidí problém, ale problémem už není „příležitost“ k tomu o sobě dát vědět.

Proto až zase uslyšíte úpění o tom, jak on-line aktivity ničí lidem životy, pamatujte si, že to tak není. On-line je součástí života a člověk on-line potřebuje k tomu, aby lépe dosahoval úspěchu v celém životě, protože správně používaný on-line je něco jako tlačítko „turbo“.

Zrovna tak není „problém“ ani to, když dítě nebo mladý člověk sedí neustále u počítače. Zkrátka ho to teď baví. Tím, že se mu to někdo bude zakazovat nebo omezovat, mu život rozhodně nezlepší. Důchodce zase baví jezdit na otvíračky obchodů hned na sedm na ráno, protože nemohou dospat. Kvalitě jejich života by asi nepomohlo, kdyby je někdo držel v bytě až do desíti hodin.

Navíc důležité není ani to, zda někdo druhý považuje život člověka za dobrý, ale jestli ho on sám považuje za dobrý.

Například já dnes, po mnoha letech práce v korporátu, vidím jako skutečně promarněný čas ani tak ne on-line život u počítače, ale právě „korporátní kariéru“ a můžu říct, že tyto roky mého života byly skutečně vyhozené. Rozhodně víc než čas, který jsem strávil on-line v pubertě. Jediné, co jsem si z toho odnesl, že korporátu se nedá věřit a je absolutně zbytečné mu věnovat jakoukoli energii a čas.

Přesto jsou lidé, kteří právě korporátní kariéru mají jako smysl svého života a já jim ji nechci brát jejich ideje, protože jsou jejich. Spousta z nich dokáže ve svém omylu šťastně žít až do důchodu, do kterého půjdou s pocitem hrdosti, čeho že dosáhli. Pro mě je naopak takový život promarněný, ale nebudu jim to vnucovat, protože pro ně je to jejich naplnění a jsou tak šťastní.

Podobné je to s lidmi žijící hlavně on-line. Jsou šťastní ve svém světě. Pokud budou chtít, mohou kdykoliv vypnout počítač a jít třeba do lesa. Když ale nebudou chtít, tak jim nemá smysl nutit svoje nebo nějaké „univerzální štěstí“, protože když jim ho násilím vnutíme, tak budou pak opravdu šťastní? Pochybuji!

3 komentáře na „Život on-line neničí reálný život“

  1. Super článek 🙂 v podstatě se vším souhlasím. Jsem taky jeden z těch, kteří proseděli podstatnou část toho pozdějšího dětství (zhruba od 12 let fakt mnoho hodin denně) u počítače. Nejen u her, ale u tvorby webovek, stříhání videí, úpravy fotografií, ale i/hlavně u získávání neskutečného množství informací atp.
    Jako dementní nebo nějak handicapovaný si kvůli tomu dnes opravdu nepřijdu. A přesně jako u Vás – okolo těch 18 let sám přišel pocit, že bych si měl najít přítelkyni a tak jsem si jí prostě našel. Oni ty lidé, co o tom zlém vysedávání u počítače tak rádi píší, mají asi pocit, že ten člověk u něj sedí 24h denně a nevyleze ven. Nikdo už si neuvědomuje (nebo spíš nechce přiznat), že už jen tím, že musíte chodit do školy nebo později do práce, máte osobního kontaktu s lidmi až dost (+ samozřejmě obchody, úřady atp.). On ten kontakt stále se stejnou partou lidí nebo s cizími lidmi v pátek večer v klubu, kde hraje hlasitá hudba a v podstatě všichni jsou opilí, taky žádnou přidanou hodnotu nemá.
    Pro mě je důležité, že jsem se za monitorem bavil, dozvěděl spousty informací, které bych neměl jinak šanci zjistit a dost užitečného se toho naučil.
    Prostě soudit trávení času někoho jiného podle svých představ je hloupost.
    A pobavilo mě to porovnávání online vs. realita – ono hodně lidí v tom pocitu doopravdy žije, že online není realita. A pak se diví, když někdo kvůli statusu na Facebooku přijde o práci. Nebo dokonce dostane podmínku za např. rasistické projevy…

  2. No, já Vám k tomu Vašemu článku řeknu pouze jeden vtip.
    „Rodičům umřel syn. Stojí v obrovské obřadní síni plné prázdných židlí a matka syna říká svému muži, otci syna. Vždyť na Facebooku měl 200 přátel!“.
    A o tom to je. Je to iluze, virtuální neexistující svět, plný barevných obrázků. Není to skutečný život.Je to jen obelhávání sama sebe.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *